Jan Chmelík, 1. července 1994 v deníku ČESKOBUDĚJOVICKO

Když se jezdilo do Kotejcan pro hrách

Málokterá obec vystřídala tolik jmen, než se ustálilo poslední: Chotýčany. Kotycany, Kotejcany, Kotcany, Kotrcany či německé Schmiedgraben )řekněme- Kovářská strouha). Zvláštní však je to, že všechny starší názvy mají společná tři první písmena. První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1378.    

            Než se Chotýčanům vyhnula mezinárodní silnice, pro četné zákruty se jí přezdívalo i "sedmizátočinová". Obec má kolem 200 obyvatel a tvoří ji dvě části. Historická, v níž se dochovala usedlost se zájezdním hostincem z XVIII. století, a nová, která vznikla pod železniční tratí.

Stopařka

            Měsíc svítil jako rybí oko a kobylky si vykračovaly jako by vezly nevěstu k oddavkám, ačkoliv táhly obyčejný vůz s nákladem. Povozník Jakub sice nějaké štýrské kosy a srpy a pár beček soli, které mu přihodili v Solnohradsku, vyložil v Krumlově, ale i tak měl pod plachtou plno zboží. Krumlovský krčmář, u něhož se stavěl před večerem, ho zdržoval na noc. Varoval ho před poberty, jimiž se lesy jen hemžily.

            Jakub však měl pro strach uděláno. Jezdí už hezky dlouho a nic se mu nepřihodilo. Proč by tedy zrovna dneska na něho zloději čekali.Dal si do každé nohy po džbánku piva a s veselou se vydal k domovu. Celou cestu prozpíval, došlo i na jeho oblíbenou: "Když jsem já jel do Kotejcan pro hrách, upadl mi na silnici valach..."

            Sotva se ale přiblížil k poslednímu kopci před Chotýčany, zmocnila se ho nenadálá úzkost a co chvíli se z kozlíku rozhlížel po okolním lese. Za Žižky prý tu přepadávali a brali všechno, nač přišli, často prý i na hrdlo lapkové sáhli.

            Jak tak přemítal, ani si nevšiml, že povoz staví nějaká postava. I když měsíc svítil naplno, do obličeje jí přes stažený šátek neviděl, jen si všiml, že přes ruku má košík. Usoudil na ženskou osobu a zastavil.

            "Vzal bys mě do Kotejcan?" zaskuhrala stařeckým hlasem a hned se hrnula na vůz.

            "Beze všeho," odvětil povozník, jemuž spadl kámen ze srdce. Bál se, že to bude chlap.

            Ženská hodila košík za opěradlo až to divně zazvonilo. Koně začali nepokojně odfrkovat, a jak bába nastupovala, odhrnuly se jí sukně a Jakubovi se zdálo, že má na nohou vysoké mužské kožené boty.

            "Můžeš si chvíli zdřímnout," navrhovala mu stopařka. "Já s koňma umím."

            "Sice už to nestojí za to, ale když jinak nedáte...ale opatrně. Poslední je nějak nesvá," svolil povozník a předal ženské opratě.

            Oči přivřel , za chvíli mu i hlava klesla, jako že usnul, ale to jen tak na oko. Vezl-li takového divného pasažéra, neměl na spaní ani pomyšlení. Usilovně přemýšlel, jak se nezvaného hosta zbavit. Lstí se nachytal, lstí si tedy musí pomoci.

            Najednou se vychopil, jako že se mu zdál ošklivý sen, vytrhl ženské opratě a vzkřikl na koně: "Hýje!" Koně se vzepjali a jak zabrali, chatrné opěradlo na sedátku povolilo a bába se svalila na záda. Vykasaly se jí sukně a Jakub znovu spatřil mužské holínky.

            Aniž to stopařka zpozorovala, shodil si na zem čepici. To už se mu podařilo zklidnit koně a hlasem plným prosby žádal spolucestující o zvednutí čepice. Té se nechtělo, vymlouvala se na bolavá záda a revmatická kolena, ale Jakub naléhal.

            "Copak můžu dát koně z ruky? Však vidíte, jak jsou neklidní."

            Ženská tedy nerada, ale přece jen se chystala slézt. Napřed ještě sáhla do košíku, snad aby se přesvědčila, že v něm nic nechybí. Sotva se dotkla země, Jakub práskl bičem a jeho kobylky se rozběhly jako o závod. Jakub je zastavil až za hodnou chvíli.

            "A teď se podíváme, co nám tu bába nechala," povídal nahlas při prohlížení košíku. Nahoře byly nějaké hadry, ale na dně! Velké, dlouhé řeznické nože! Když na ně posvítil měsíc, roztřásla se mu kolena. Lpěla na nich ještě zaschlá krev... Převlečený zabiják, který si dělal zálusk na kořist, si je připravoval i na něho.

Výběrčí

            Za starých časů se rozuměl mýtem souhrn poplatků různého druhu. Taxa soudnímu zřízenci, stejně jako plat z tržních bud od hokyní nebo za mletí. Mýto se dostalo dokonce do národní písně. Děvče prosí "mlynáře, aby jí nebral mýta..." Později mýto zřizovala vrchnost všude tam, kam se hodně jezdilo, takže se stalo poplatkem za dovolení přejezdu po jejím gruntu a používání cest. Když císařpán v první polovině osmnáctého století rozhodl o postavení pořádné silnice z Prahy do Budějovic, počítal nejvyšší c. k. ekonom, že nějaké krejcárky se zase do erární pokladny vrátí. Proto i v Chotýčanech nechali zřídit mýtnici.

            Stávala na návsi, někde v místech, kde se dneska před kulturním domem zelená parčík se štíhlými břízkami. Na jednom břehu husího rybníčku měl svou živnost kovář, na druhé straně se krčila malá, leč veledůležitá chaloupka. Kdykoliv po silnici zahrčel vůz nebo zadupalo dobytče, vybíhal z ní výběrčí a na celé kolo vykřikoval: "Mýtóóó! Dávejte krejcárky!" Z potahu platili formani šest krejcarů, za pár volů nebo koní, které sedláci hnali před sebou na trh, po dvanácti.

            Posledním chotýčanským výběrčím byl Josef Hrubý. Nevelký, živý a řečný človíček, jemuž neproklouzla ani myš. Zdí do světničky vedl řetízek, jímž Hrubá zdvíhala závoru, na druhém konci zatěžkanou velkým kamenem. Jakmile dal znamení, manželka řetízek pustila a černožlutá kláda vyletěla nahoru. Většinou ale obsluhoval závoru sám hrubý. Levou rukou nastavoval na peníze, pravou zvláštním grifem zvedal břevno. Silnici nenechal otevřenou ani v noci, ani když se čerti ženili. Přes hlavu si přetáhl starý pytel a nerušeně úřadoval. Jaký a jestli vůbec nějaký doklad o zaplacení dával "cestující veřejnosti" (pěší procházeli zdarma), neuvádí ani výtečný znalec místní historie, kronikář V. Toms, z jehož pramenů čerpám pro dnešní reportáž.

            Třebaže Hrubý měl oči všude, často ho formani přelstili. Zajeli si k Borovkům na pivo a potom to vzali zadem po humnech. Posvícenští hosté, aby ušetřili, vůbec do vsi nepřijeli. Vozy a bryčky nechali stát před vesnicí a k přátelům došli pěšky. Málokomu se ovšem podařilo projet mýtem bez placení nebo se mýtnici vyhnout a jet postranními pěšinami. Tomu hrozila pokuta. V dávnějších časech se taková úmyslnost trestala bez pardonu: zabavením všeho - spřežení, vozu i nákladu.

            Když na sklonku minulého století byla mýtnice v Chotýčanech zrušena, nemohl si starý vojenský vysloužilec zvyknout, že povozy jezdí kolem bez zastavení. Stýskalo se mu i po vstávání. Na noc byla mýtnice opatřena lucerničkou, aby zpozdivší se forman nenarazil na nataženou kládu. Potom chaloupka sloužila za obydlí obecním chudým, než si ji pronajala paní Štěchová na trafiku.

Mord v krčmě

            Bylo to tenkrát ohromné pozdvižení, ba přímo rebélie. Vesničané popadli rýče a vidle, někdo dokonce rozporku. To tak, aby je inženýři připravili o Kubíčkovo jitro! Z pastvin neodváděli daně, ale zejména je potřebovali k pasení skotu. Co je jim po nějakých knížecích plánech zcelování polesí na velký revír? Ptá se jich někdo, kam mají vyhnat dobytek?

            Vůdcem nespokojenců byl láník Čertík. Sedlák v Chotýčanech z největších, odborník na dobytek a vůbec moudrý hospodář, na jehož slova sousedé rádi dávali. Jen holt měl divočejší krev. Tentokrát se ho někteří sousedé pokoušeli zkrotit a zrazovat od protivenství k panstvu. Bojácnější pantátové připomínali nebožtíky Kubatu a Kozinu, kteří nezmohli nic a stejně skončili na popravišti. Čertíka však nezvyklali.

            "Jestli se bojíte, zůstaňte za pecí. Já půjdu třeba sám!"

            Podařilo se mu však zverbovat partu chasníků a přes noc vytrhat všechny kolíky, jimiž zeměměřiči označili zabírané pozemky. To povzbudilo váhavé vesničany, kteří ráno přitáhli k pastvinám v početném houfu.

            Inženýři, kteří se chystali pokračovat v započaté práci, se vyděsili. Proti nim stála hradba zamračených sedláků a chalupníků výhružně zvedajících primitivní zbraně. Mrtvolné ticho prolomil Čertík. Na hranici jeho pozemku s pastvištěm zamával rýčem a zvolal: "Dál už ani krok!"

            Pánové se nejprve ohražovali a vyhrožovali. Když se ale kolem nich začal stahovat kruh vesničanů, mezi něž přibyly i ženy, odhadli situaci za nepříznivou a raději se bez pozdravu odporoučeli.

            Co se potom událo na zámku není tak důležité, jako to, že netrvalo dlouho a ve vsi se ohlásil knížecí vyjednavač. S překvapenými sedláky sjednal hranici mezi Chotýčany a panským. Vzbouřenci vyšli z jednání vítězně: obci zůstala většina pozemků. Díky Čertíkovi, který neohroženě odporoval i proti vrchnosti.

            Ještě jednou v osmnáctém století táhli chotýčanští za jeden provaz. Tentokrát se postavili cizím vojákům, kteří procházeli vesnicemi a ničili všechno, co jim přišlo pod ruku, nehledě na kruté násilnosti na ženách a dětech.

            Jedna taková rota dorazila i do Chotýčan a hned se sháněla po pití. Rozespalý krčmář nestačil vojákům nalévat, kteří, když se namazali pod obraz boží, začali obtěžovat krčmářovu ženu. Šenkýř je prosil, aby jí nechali na pokoji. Je v šestinedělí a přišla mu pomoct, aby páni byli zčerstva obslouženi.

            Alkoholem zmámení vojáci se však krčmářovým slovům smáli a na Kokoškovou tím hruběji dotírali. To už hospodský nemohl připustit, popadl bejkovec a švihal hosty hlava nehlava.

            Opilým vojákům chvíli trvalo, než jim došlo, že jsou biti. Pak jeden vytáhl dýku a krčmáře zezadu probodl. Ani ho nenechali ošetřit jeho ženou a krvácejícího ho hodili na studené kameny temného sklepa.

             Už neomalené rámusení, kdy po vsi hledali hospodu, potom hulákání ožralých žoldnéřů a zoufalý křik bránící se hospodské, vzbudily půl vsi. Kdo snad spal, tomu sousedé zaklepali na okno, aby také šel na pomoc krčmářům. opilí vojáci skákali z oken a snažili se co nejrychleji dostat z dosahu cepů, tyčí, kos a vidlí, kterými je ohrozili domorodci.

            Kokošovou před zneuctěním v poslední chvíli zachránili. Šenkýře však našli v posledním tažení. Ani se s nimi nestačil rozloučit, jak z něho život kvapem odcházel. Jak praví starý kronikář, "Mikuláš Kokoška skrze lid vojenský ze světa sešel..."